Vtom se otevřely dveře a přišli "oni" - dokonce jsem je ucítil dříve, než je uviděl.
Můj speciálně vyvinutý šestý a sedmý belgičácký smysl, ale začal bít na poplach. Sice chvíli dělali, jakože se dívají na mé malinké černé skoro příbuzné - groenendaely, ale já už tušil, když se naše oči setkaly, že je to tady.
Nejdříve jsem si je očuchal, byli vcelku fajn - pohladili mě.
Vypadali přívětivě, ani nevím proč.
Jenže pak jsem dostal vodítko a moji kamarádi Z kovárny od paní Pisarčíkové se za mnou naposledy podívali
a pak mě naložili v autě do kufru.
Nevím co se dělo, ale bylo mi horko a pořád to se mnou drncalo, divže mi nebylo blbě, sem tam mě vytáhli ven a já hned věděl, že je zle, už jsem nebyl tam, kde to znám - aby si nemysleli, že se mnou mohou dělat, co chtějí, vždy jsem se naštvaně označkoval místo, abych trefil domů. Nechápu, proč mě vždy hrozně pochválili a dokonce mi dali zase vodu, abych mohl znovu čůrat.
Ještě mě párkrát vytáhli z auta a vždy se objevili noví lidé a všichni mě hladili.
Jednu chvíli jsem uviděl velkou řeku jako Orlici - tady jí říkají Morava.
Konečně cesta skončila a mě řekli, že jsem teď doma tady, ukázali mi boudu, ale nakonec jsem spal v jejich velké boudě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.